Růžové brýle
Když se mi narodila první dcera, byla jsem přesvědčena, že si zcela samozřejmě vytvoříme krásný vztah plný důvěry a že ji milou nenásilnou formou povedu ve vzájemně respektující výchově. Jak krásně naivní! Jako rodič teoretik jsem si to malovala přímo sluníčkově. Nechtěla jsem opakovat chyby a nešvary předešlých generací. Z andílka však rychle rostla holčička s vlastním názorem a škálou osobních přesvědčení a preferencí a komunikace se nám začala krapátko komplikovat. 🙂
Často docházelo ke střetům zájmů, s kterými jsem si nevěděla rady. S příchodem druhého děťátka dále přitvrdilo. Ubylo nejen času, ale také osobní kapacity. Na dlouhé diskuze jsem z nevyspání najednou neměla nervy ani trpělivost. Dostávala jsem se rychle pod tlak. V komunikaci se přiostřilo.
Bezmoc
Ač jsem nechtěla, čím dále častěji jsem křičela, přikazovala, vyčítala. Nadobro jsem odložila růžové brýle. Věděla jsem sice, že touto formou s dětmi mluvit a zacházet nechci, ale neměla jsem v kapse účinnou alternativu.
- Když ne křikem, jak upoutat pozornost dítěte, které mě ignoruje?
- Když ne příkazem, jak ho přimět, aby opustilo hřiště, když je čas jít domů?
- Když ne tlakem, výčitkami a manipulací, jak ho přesvědčit udělat si úkoly, než zasedne k videohrám?
Babo raď! Chyběl mi potřebný know-how.
Aha!
Tehdy jsem to netušila, ale dopouštěla jsem se celé řady přehmatů, které vedly k tomu, že se mým výchovným snahám dítě bránilo zuby nehty. Sama jsem pod sebou podřezávala větev! Dnes už jsem si vědoma nejčastější chyb, kterých se ve výchově dopouštíme. Prohlédla jsem, ale trvalo to! Zbytečně dlouho. Kdybych jako novopečený rodič věděla to, co vím dnes, mohla jsem nám ušetřit mnoho slz a zbytečného trápení.
Pro ty, kteří stojí na samém začátku a mají doma roztomilá nemluvňátka, ale i pro ty, kteří právě zažívají se svými teenagery nepohodu a nelehké chvíle, jsem zde vypíchla čtyři komunikační nešvary, které jsou v české kotlině oblíbeným národním koloritem. Jsou velmi nenápadné, ale svou škodlivostí se umisťují na předních místech mé hitparády přešlapů ve výchově. Třeba vás (jako kdysi mě) překvapí:
Bubák
Náš vztah s dítětem velmi poškozuje, když mu neříkáme pravdu, lžeme a vykládáme nesmysly. Mám na mysli zdánlivě neškodné výroky typu Když budeš zlobit, přijde si pro tebe bubák nebo Nekopej do toho stolku, chudinka stolek, au, to ho bolí! Nebo: Spinkej, podívej, sluníčko už jde taky spát.
Děti jsou z toho zmatené. Vzhlížejí k nám jako k autoritám, aby se v životě a ve světě mohly správně zorientovat. V momentě, kdy zjistí, že se věci mají jinak a že jim neříkáme pravdu, velmi znejistí. Ztrácí v nás oporu a odvrací se od nás. Neberou nás vážně a my se sami připravíme o rodičovský vliv. Když si vymýšlíme, dáváme dětem najevo, že jim nedůvěřujeme natolik, abychom s nimi jednali na rovinu. Stačilo by přece tak málo! Říct pravdu. Třeba: Nekopej do toho stolku, může se převrhnout a rozbít. Nebo Když tu tak nahlas křičíš, vůbec neslyším, co mi říká babička. Berme děti vážně, říkejme jim pravdu.
Jednejme s nimi na rovinu. Ony to zvládnou. Ony to pochopí.
Proč?
Zkuste se zamyslet, jak na vás působí, když se vás někdo zeptá Proč si to udělal? Vnímáte tu výčitku? Vnímáte tu ostrost? Dřív jsem toto slovní spojení ve vší nevinnosti používala vůči dětem i partnerovi celkem často. Vypustíte-li nadobro Proč ze svého slovníku, bude se vám žít i komunikovat mnohem snáze. Je to maličkost, ale s velkým dopadem.
Vem si tu čepici!
Děti vnímají hlad i zimu stejným způsobem jako dospělí. Je to v Čechách až kacířská myšlenka. 🙂 Kolikrát jsem se setkala s naprostým nepochopením, když mé děti v zimě pobíhaly venku bez bundy a bez čepice. Děti však vědí moc dobře, kdy je zebou ruce, a také moc dobře vnímají, kdy mají hlad a žízeň a to od narození. Vnímají své tělo, své tělesné pocity a potřeby. Pod podmínkou, a to je podstatné (!), že jim tuto jejich vrozenou schopnost nevezmeme a neodnaučíme tím, že je od mala věčně a proti jejich vůli nenavlékáme do zbytečných vrstev nebo nutíme do jídla.
Pokud si přejete mít doma samostatného človíčka, který se o sebe postará i tehdy, když mu nefuníte přes rameno, tak se raději vyvarujte podobných výroků: Tu kaši dojíš. No tak, ještě jednu lžičku za babičku! Vem si tu čepici, nastydneš atp.
Pojď, podej, pohni, padej!
Zní to, jako nějaké cvičení z hodin češtiny? 🙂 Bohužel, je to často běžná realita dětí, že jsou ze strany nás rodičů vystaveny proudu příkazů, povelů, pokynů, zákazů. Jako by si ani nos neutřely, kdyby to nedostaly povelem! Komandujeme, přikazujeme, zakazujeme, upozorňujeme, poučujeme. Jsme přece ti chytřejší, zkušenější. A chceme život dětem ulehčit. Vede to ve výsledku k tomu, že nás dítě pod palbou povelů přestane úplně vnímat. V horším případě naše přání sice svědomitě plní, ale stane se z něj tzv. hodné dítě, pasivní figurka na šachovnici, která bezmyšlenkovitě čeká, až dostane zadání.
Takové dítě se nedokáže samo zabavit, chybí mu představivost, těžko se rozhoduje a neví čí je.
Zkuste si dát jeden den očistu. Jeden jediný den bez povelů a příkazů. Zkušenosti a moudra lze dětem předávat i bez nich. A dopřejme dítěti, aby si vyzkoušelo, jaké to je, když se samo rozhodne, udělá chybu a poučí se z ní. Podobné zkušenosti potřebuje pro svůj růst jako sůl!
Zranění na duši
Možná nad tím pokrčíte rameny. Dost možná se vám tyto a podobné zažité formy komunikace (křik, tresty, kritika…) zdají celkem neškodné, často ale zcela zásadně poznamenají tvárnou dětskou duši. V dospělosti vedou k odpojenosti od sebe a neschopnosti vnímat a formulovat vlastní potřeby a přání. Ke strachu otevřeně mluvit o tématech, která mě trápí. Což je, přiznejme si, obrovský malér, zejména v partnerských vztazích. ♥ ♥
Co můžu udělat hned: Jednoduchý test
Vraťme se k vašim dětem. V každé situaci, kdy jste na pochybách, jak reagovat na dítě, lze provézt jednoduchý test: Máte na rtech nějaký povel, výrok, hodnocení na adresu dítěte. Nyní si představte, že tutéž větu řeknete dospělému, třeba kolegovi, pošťákovi nebo vašemu sousedovi. Přijde vám to najednou nepřiměřené, neurvalé, hrubé? Máte pravdu! A děti tu situaci nevnímají jinak než dospělí. Ba naopak, jsou mnohem citlivější. Zaslouží si od nás stejný respekt, který s naprostou samozřejmostí prokazujeme cizím a nám celkem lhostejným lidem.
Pokud se některých přehmatů v komunikaci dopouštíte, nezoufejte. Důležité je uvědomění, že věci chceme dělat jinak a lépe, abychom v rodičovství zažívali pohodu, lehkost a radost. Vězte, že je zcela možné se s dítětem skvěle domlouvat bez destruktivních výhrůžek, trestů a manipulace, být mu oporou a důvěryhodným průvodcem tímto světem. Desetitisíce rodičů, kteří touto cestou před vámi prošli, jsou toho příkladem.
Berme je vážně
Budete-li dítěti věnovat to nejcennější a sice váš zájem a pozornost a jednat s ním s ohledem k jeho potřebám a s úctou, bude vám to vracet mnohonásobně. Vytvořím-li si s ním vztah založený na pravdě a vzájemné důvěře, dítě zůstane ve sféře mého vlivu a bude mi oddaným parťákem. Vzájemná důvěra je nutným předpokladem pro to, abych dítě mohla vést, směrovat, inspirovat, a vychovávat. Půjde s námi pak třeba až na konec světa a rodičovství se stává čirou radostí!
Pokračování příště 🙂
Nenechám vás v tom samozřejmě samotné. Dnes jsem nakousla, co nedělat. Příště prozradím konkrétní nástroje a praktické návody, jak na to.
- Dozvíte se, jak komunikovat, aby mě dítě vnímalo.
- Ukážu, krok za krokem, jak se s dětmi efektivně a jednoduše domluvit na čemkoli.
- Prozradím, jak u dětí budovat zdravé sebevědomí, jak je vést k samostatnosti a odpovědnosti.
Držím palce! A prozatím přeji odvahu dělat věci jinak. Máte to ve svých rukou.
Pokud se těšíte na další tipy, jak život s dětmi prožívat na plno a s radostí, pojďte se mnou! Potkáme se v mé FB skupině Radostný rodič.
Jsem matka tří úžasných dcer s vášní pro osobní rozvoj. S využitím technik sebepoznání a osobního rozvoje učím rodiče malých dětí i teenagerů, jak si budovat s dětmi vztah plný vzájemné důvěry, jak si rodičovství užívat a navracet do něj tak potřebnou lehkost a harmonii. Více o mně si můžete přečíst v mém příběhu.
Pingback: Čtyři tipy, jak vychovat dítě se zdravým sebevědomím | Rodičovská nedovolená